Vzhůru do krásného vztahu s dětmi
Je to už dost dlouhý čas, co s mým synem společně prožíváme skvělý příběh. Vždy jsme měli hezký vztah, ale v dnešní době mohu říct, že je hluboký, mnohavrstvý, vnímající a ve spoustě ohledů se dobře chápeme. Je to, jako bychom se nějakým zvláštním způsobem dokázali sladit a udržovat se společně na jedné vlně. A to vše i když si moje práce vyžaduje časté cestování a my se mnohdy setkáváme, sice denně a intenzivně, ale pouze on-line. Je zvláštní jak k takovému obrovskému prohloubení přispěla hudba a navíc ještě hudebka on-line.
Virtuální tóny, aneb cesta k hudbě v době pandemie
Když bylo mému synkovi 8 let, přihlásil se do hudební školy. Společně jsme z mnoha důvodů vybrali trubku a v dobré víře nastoupili do „hudebky“. Hned od začátku nám nastali problémy. Přišla korona a pan učitel nám po dvou úvodních lekcích oznámil, že výuka přechází do on-line prostoru. ZUŠ dala svým pedagogům jasný pokyn, že lekce musí proběhnout za každou cenu, protože si rodiče zaplatili školné. Zasedli jsme tedy k domácím monitorům a já v přímém přenosu sledoval jak moje dítě rychle ztrácí zájem o cokoliv hudebního. Sisyfovská demotivační metoda výuky, která na školách probíhá „zadám ti úkol, ty se to naučíš, já zkontroluji chyby a budeš to cvičit tak dlouho, dokud neřeknu a pak ti zadám další“, ve virtuálním světě ještě zdůraznila všechny své nedostatky. A tak jsem při lekcích slýchal „musíš víc cvičit, zase jsi necvičil, bez toho se nepohneme dál, takhle to nepůjde“ což mě jako rodiče dost trápilo. Měl jsem velkou chuť použít otřepané klišé, které vlastně bytostně nesnáším. „Teď tě k tomu budu nutit, ale jednou mi poděkuješ.“ Nutit někoho do hudby, která sama o sobě má být především zdrojem radosti mi přišlo až absurdní. A má se, v dětském věku, opravdu stát z cvičení na hudební nástroj každodenní dril a povinnost? Nechci být tím drábem co denně dohlíží na to jestli jeho dítě už cvičilo. Nemám na to čas ani povahu.
Hledání melodie, aneb pochybnosti při výuce hudby
Myslím, že to velmi trápilo i mého syna, protože začal nápadně často zapomínat, kdy má další lekci. Kdysi jsem učil na ZUŠ a dlouhá léta to slýchal i z druhé strany. Nekonečné debaty o tom jak je žák sice nadaný, ale líný, jak chybí podpora rodiny a jak je to s dětmi rok od roku horší. Jenže já mám pocit, že děti takové nejsou a moje dítě je stejné, jako ty ostatní. Je zvídavý a pokud ho něco zaujme, tak se ptá, zajímá a vůbec ať mi nikdo nevykládá, že je moje dítě líné na hudbu, když si prozpěvuje i ze spaní. Jeho bratr, malý programátor, si na počítači udělal hru. Uteč z domu dříve než tě zombie uzpívá k smrti. Je tohle snad známkou nezájmu o hudbu?
Mé muzikantské ego se trochu vzepřelo. 10 let se pohybuji v muzikoterapii, čtvrt století jsem učil na hudební škole, hraji po festivalech, klubech a léčím zvukem v jógových centrech. Na dětských hudebních workshopech mi ročně projde při intenzivní výuce rukama více než tisícovka dětí. Studoval jsem carnatic music v Indii, učil v Melbourne hudbě malé Australany a nedokázal bych pomoct vlastnímu dítěti? Snad to byla jen muzikantská drzost, možná nadšení z toho, že se mohu něco přiučit, ale napadlo mě zvláštní řešení. Půjčil jsem si trubku a domluvili jsme se, že při on-line lekcích pan učitel vše vysvětlí mně a já to potom proberu se svým dítětem. Muzikant muzikantovi snad dokáže předat informace i když každý z nich hraje na zcela odlišný nástroj. Jsem původně kytarista a o trubce jsem tehdy opravdu nevěděl vůbec nic.
Po prvotním tápání jsme si vytvořili vlastní způsob výuky. Přestali jsme se soustředit na výkon a svým způsobem si jen hráli s hudbou. A světe div se, ono to zafungovalo. Začali jsme se těšit na společné tvoření a získali velkou motivaci. Propracovali jsme si vlastní systém společného hraní, který fungoval doma i on-line. Najednou jsem zjistil, že nejsem ten, kdo do někoho hustí informace, ale že se mě můj syn stále se zájmem na něco ptá a já hltám know-how při konzultacích se ZUŠ. Komunikace rodič-dítě se najednou netočila kolem otázky „Už jsi dnes cvičil?“ ale „Tati, kdy si dnes zahrajeme?“
Nakonec to dopadlo tak, že jsme se na online lekcích ptali oba a potom hráli, předháněli se kdo lépe, bavili se tím a vůbec si neuvědomovali, jak se zlepšuje nejen naše hudba, ale i náš vztah. Náš systém se stal tak propracovaným, že dnes i při mých častých zahraničních cestách za koncerty a hudebními workshopy se denně spojujeme online, společně se radíme a cvičíme, abychom osobně byli schopní okamžitě zahrát pro každého komu to udělá radost. Je to pocit společného štěstí, který bych opravdu přál všem.