Jmenuji se Zdeněk Hladík.

Hudbě se věnuji téměř 40 let jako muzikant, muzikoterapeut a lektor.

Před několika lety jsem jezdil po školkách s hudebně-muzikoterapeutickými workshopy.

Na jednom z nich jsme se seznámili se Zuzanou Dudrikovou. Brzy jsme zjistili, že máme na hudbu i její výuku velmi podobný pohled a že se svými schopnostmi skvěle doplňujeme.

Já jsem měl hlavu plnou hudebních nápadů, Zuzka zase přemýšlela nad tím, jak dobré myšlenky proměnit v projekty, které budou pomáhat dalším lidem.

A právě spojením těchto dvou světů vznikly Tóny radosti.

A všechno přitom začalo jedním úplně obyčejným příběhem…

Všechno začalo jedním tátou a jedním synem

Když se dnes ohlédnu zpátky, uvědomuju si jednu zvláštní věc.

Hudba mi nepřinesla jen stovky koncertů, tisíce dětí na workshopech nebo desítky let učení.

Přinesla mi něco mnohem cennějšího.

Pomohla mi vytvořit krásný vztah s vlastním synem.

Dnes si spolu téměř každý den zavoláme. Zahrajeme si, poradíme se, pošleme si video nebo si jen tak povídáme. A to i ve chvílích, kdy jsem zrovna na druhém konci republiky nebo v zahraničí.

Nikdy by mě nenapadlo, že právě hudba může být tím, co nás bude tolik spojovat. A navíc ještě hudebka on-line.

Jenže nebylo to tak vždycky.

Když klasická výuka hudby přestane dávat smysl

Když můj syn nastoupil do hudební školy, měli jsme velká očekávání.

Pandemie tehdy všechno ještě zvýraznila.

Najednou jsme seděli doma u online hodin a já jsem měl pocit, že se z hudby pomalu vytrácí to nejdůležitější.

Radost.

Místo společného objevování přišel dril.

Kontrola.

A věta:

„Už sis dnes zacvičil?„

Jako rodič jsem nechtěl být dozorce nad každodenním cvičením. A jako muzikant jsem nedokázal přijmout myšlenku, že hudba má být pro dítě zdrojem stresu.

Hudba má být hra, objevování a společně sdílený zážitek.

Vlastní cesta k hravé a smysluplné hudbě

Brzy jsem si všiml jedné věci.

Syn začal nějak často zapomínat, kdy má další hodinu.

A přitom to byl kluk, který si doma pořád něco prozpěvoval. Dokonce i ze spaní.

Začal jsem si říkat… Opravdu je problém v něm?

Nebo někde úplně jinde?

Mé muzikantské ego se trochu vzepřelo.

Říkal jsem si… Patnáct let se věnuju muzikoterapii. Čtvrt století jsem učil na hudební škole. Ročně mi projdou rukama tisíce dětí. Studoval jsem hudbu v Indii. Učil jsem děti v Austrálii.

A teď bych nedokázal pomoct vlastnímu synovi? To přece nemůže být pravda.

Řekli jsme si, že na chvíli zapomeneme na to, jak „by se to mělo dělat“. A zkusíme to úplně jinak.

Bez tlaku.

Bez známek.

Bez věčného opravování a porovnávání.

Jen budeme spolu hrát. A uvidíme, co se stane.

A ono to fungovalo.

Nakonec jsme si vytvořili svůj vlastní způsob, jak spolu hrát.

Dodnes nám funguje.

Najednou jsme přestali řešit, jestli už dnes cvičil. Místo toho se ozývalo: „Tati, kdy si dnes zahrajeme?„

I když jsem pracovně pryč, skoro každý den si zavoláme, zahrajeme si nebo si pošleme krátké video.

Hudba nás nenaučila jen nové písničky.

Naučila nás být spolu.

A právě ten pocit bych přál zažít každému rodiči.

Z jednoho příběhu vznikly Tóny radosti

To, co na začátku vzniklo jako společné hraní s vlastním synem, se postupně proměnilo v projekt, který dnes spojuje tisíce dětí, rodičů i pedagogů.

Právě proto jsme v roce 2022 založili Tóny radosti – organizaci, která vznikla z přesvědčení, že hudba může být radostí pro každého, bez ohledu na věk nebo talent.

Pod hlavičkou Tónů radosti dnes vznikají:

🎵 hudebně-muzikoterapeutické workshopy pro mateřské a základní školy

🎵 intervenční programy pro pedagogy

🎵 online kurzy hry na ukulele a zpěvu

🎵 zpěvníky, knihy a výukové materiály

🎵 Ukulele Orchestra Bratislava

🎵 muzikoterapeutické koncerty – v jógových centrech i pro širší veřejnost

A přesto se od začátku nezměnila jedna jediná věc.

Pořád věříme, že hudba není jen pro talentované.